Kůň-pokračování
Zdraví koně[editovat]
- Související informace naleznete v článku nemoci koní.
Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5–38,5 °C (hříbata asi o 1 °C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8–16 dechů za minutu (hříbata 10–20), tepová klidová frekvence je 35–45 tepů za minutu (hříbata 100–120).
Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, schvácení kopyt, podotrochlóza, abscesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt, …), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny, …), nemoci očí (zákal, zánět spojivek, …), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost, …), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace, …), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel,vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen, …); závažným onemocněním je tetanus a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.
Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavky, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.
Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů, …
Vzhled a stavba těla[editovat]
Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené ani klenuté k sobě.
Hlava[editovat]
Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá, například u starokladrubských koní), štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní), volská, babská a klínovitá. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděn. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 320°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly.
Krk[editovat]
Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.
Přední končetiny[editovat]
Přední noha se skládá z:
- plec – skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti
- předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené.
- zápěstí (carpus) – kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
- záprstí
- spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské
- korunka – základem je kost korunková
- kopyto – je kožním derivátem, jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka. Mělo by svírat asi 55° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.
Zadní končetiny[editovat]
Zadní noha se skládá z:
- stehno – stehenní kost, stehenní sval
- bérec – holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté
- hlezenní kloub – jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
- nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
- spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
- korunka – základem je kost korunková
- kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.
Hřbet a hrudník[editovat]
Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat.
Bedra[editovat]
Základem je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná.
Záď[editovat]
Tvoří ji pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17 – 19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.
Srst[editovat]
Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatovéchlupy na pyscích a nad očima.
Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách.
Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.
Zbarvení[editovat]
Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák – od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš - jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš - mourek… Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albínmá úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou. Ryzák – srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu, světlejší, nebo tmavší má i hříva a ocas. Ale nikdy nejsou černé. Plavák má barvu do žluta či šeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Ty vytvořené lidmi slouží k identifikaci jedinců.
Karyotyp[editovat]
32 párů chromozomů
Plemena koní[editovat]
Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na:
-
- primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
- kulturní plemena - jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů
Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:
-
- Skupina koní mongolských (stepních)- jejich předkem je kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň,kazašský kůň, kabardinský kůň, altajský kůň,…
- Skupina koní východních (orientálních) - jejich předkem je tarpan
- podskupina koní íránských - achatelkinský kůň, jomutský kůň, lokajský kůň, karabašský kůň, perský arab,
- podskupina koní tarpani - konik, hucul, …
- podskupina koní arabského typu - arabský plnokrevník, berberský kůň, Shagya arab, těrský kůň, španělský kůň, andaluský kůň, lipicán, starokladrubský kůň, orlovský klusák, quarter horse, pinto, appaloosa, criollo, passo fino, francouzský jezdecký kůň, trakénský kůň, norfolk, yorkshirský kůň, hunter, morgan, švédský teplokrevník, brumby,…
- podskupina koní anglického typu - anglický plnokrevník, angloarab, český teplokrevník, hannoverský kůň,
- Skupina koní západních - jejich předkem je kůň západního typu (již vyhynul), patří sem např. norik, hafling, belgický kůň, peršeron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, …
- Skupina koní severských (nordických) - např. fjordský kůň, shetlandský pony, dartmoorský pony, exmoorský pony, velšský pony, connemara, …
Jezdecká výstroj[editovat]
Sedlo rozkládá jezdcovu váhu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předníma nohama koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky, lícnic, otěží, nánosníku a udidla. Možno připojit i martingal. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, na rozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udítko, rovné udítko…). Existují i varianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos. Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku), k podbřišníku a k otěžím. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě.
Ustájení[editovat]
Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byli od středověku ustájeni ve stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typů ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se (to je ale možné i u boxového typu). Frekvence stájových zlozvyků je však ve vazném ustájení větší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka, ale trpí tu aparát koně (od pohybového, až po trávicí) díky nedostatku svévolného pohybu. Podestýlka je většinou sláma, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Pak následuje ve výčtuvenkovní ustájení, kdy se kůň pustí do výběhu, ale aby nastal stav welfare, musí kůň být venku 24/7 celý rok. Mnoho lidí se bojí, že koně nastydnou a podobně, ale kůň je také zvíře chytré a „přírodní“ pokud je na pastvině každý celý den, automaticky se k podzimu přesrstí na zimní období. Proto, že kůň je zvíře žijící ve stepích, viz výše, tudíž za normálních životních podmínek by musel každý den nachodit mnoho kilometrů (za vodou, potravou, závětřím...). Jeho tělo je stavěné na velké množství každodenního pohybu a nepravidelný přísun potravy. Ve stájích je kůň převážně uvázán/zavřen, tudíž se nemůže dostatečně pohybovat (jeden trénink denně ho opravdu nevytrhne) a je mu pravidelně dodáváno krmení přímo pod nos, což je pro něj v podstatě taky nepřirozené. Ve výběhu by měl být i přístřešek, nejlépe se zpevněnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze, ukrývá se nejvíce před horkem.
Čištění koně[editovat]
Koně je třeba čistit vícekrát denně, především před ježděním a po něm. Čistění má většinou několik fází: obvykle se začíná hrubým očištěním rýžákem či hřbílkem, pokračuje se měkkým kartáčem, a dokončuje vyčesáním hřívy a ocasu či natřením kopyt olejem.
Čištění se zahajuje hřbílkem (tvrdá umělá hmota s výstupky). Tímto nástrojem se pohybuje v kruzích i proti směru růstu srsti. Začíná se od krku a pravidelnými kruhovými pohyby se postupuje k ocasu. Hřbílkem by se nemělo přejíždět přes klouby končetin a kohoutek (pokud je zde nečistota, stačí ji jen jemně pomocí hřbílka odrolit).
Následuje čištění hrubým kartáčem (rýžákem). Při tom se postupuje od krku koně k ocasu, včetně kloubů končetin a kohoutku a břicha koně, vždy po směru růstu srsti a vždy od shora dolů. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří místo nad slabinami koně, kde srst tvoří hvězdicovitý útvar – zde se čistí srst ve všech směrech a na nástroj se netlačí, neboť se jedná o citlivé místo a mohlo by dojít k poplašení zvířete. Tahy rýžákem by měly být dlouhé, pohyby vedené celou paží rytmicky, plynule a silně. Po několika tazích se rýžák vždy vyčistí o připravené kovové hřbílko. Hlava se rýžákem nečistí; v břišní oblasti mezi zadními končetinami je třeba čistit opatrně.
Dalším v pořadí je měkký kartáč. S ním se začíná od hlavy, opět ve směru růstu srsti. Kolem očí se čistí opatrně, nozdry se vynechávají. Od hlavy se pokračuje k ocasu koně, přičemž tahy tímto kartáčem jsou krátké s vytočením zápěstí. Vždy se postupuje zepředu dozadu a shora dolů, aby nečistota a prach nepadaly na již vyčištěné plochy. Měkký kartáč se čistí o kovové hřbílko častěji.
Když je kůň takto vyčištěn, použije se ještě hadřík na vytření nozder a jiný na podocasní část. Následně se rozčeše hřebenem hříva a ocas a na závěr kopytním háčkem pročistí kopyta. Při jeho používání se kopíruje tvar podkovy a práci se provádí velmi opatrně, aby se při ní kůň nezranil. Musí se při tom dávat pozor na střelku, protože zde je kůň velmi citlivý.
Pro úplný lesk lze na závěr koně přetřít hadříkem a vazelínou nebo olejem natřít kopyta.
Chody a ježdění[editovat]
Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval . Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.
Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod: trysk
- Krok
- Krok má čtyřdobý takt.
- Tento pohyb se nazývá raterální, což znamená, že následující obě stejnostranné končetiny jdou po sobě. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný.
- Nohosled: LZ, LP, PZ, PP
- Rychlost koně je v kroku 6–8 km/hod.
- Klus
- Klus je chod koně v dvoudobém taktu.
- Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu.
- Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok.
- Nohosled: LZ+PP, PZ+LP
- Rychlost koně v klusu je 4 m/s (15 km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42–50 km/h na kratší vzdálenosti.
- Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní. V lehkém klusu se vysedává a v pracovním se sedí pevně v sedle.
Cval: Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně se cválá tzv. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha. Nohosled:LZ,LP+PZ,PP (na pravou ruku) a PZ,PP+LZ,LP (na levou ruku) rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek).
Trysk: je čtyřdobý chod koně, nejrychlejším chodem. Přechod mezi cvalem a tryskem nazýváme rychlý cval neboli galop.